Navigace:

10 let psychiatrického oddělení

Psychiatrické oddělení NsP Havířov slaví deset let

V letošním roce slaví psychiatrické oddělení havířovské nemocnice 10. výročí od svého založení. U této příležitosti jsme položili několik otázek stávajícímu primáři MUDr. Mgr. Marku Pérezovi, Ph.D.

Pane primáři, jakým způsobem oddělení vzniklo, čí je to zásluha ?

Jedna věc je odborná koncepce rozvoje oboru psychiatrie, ve které již léta figuruje myšlenka decentralizace péče z velkých lůžkových zařízení typu psychiatrických léčeben do menších jednotek – psychiatrických oddělení nemocnic. Druhou věcí je naplňování této koncepce, k čemuž samotná odborná společnost nemá rozhodovací pravomoci. Realizace této myšlenky „odspodu“ se může stát bojem s větrnými mlýny, resp. s úřednickým šimlem. V případě psychiatrického oddělení havířovské nemocnice však nebylo třeba bojovat s větrnými mlýny. Založit oddělení totiž bylo společným záměrem tehdejšího ředitele NsP Havířov MUDr.Pavla Holuba i ředitele VZP Karviná Ing. Martina Doležala. Bez vůle těchto dvou klíčových osob by oddělení zřejmě nevzniklo.

Jakou roli jste v tom hrál Vy ?

Zmínění dva pánové oslovili své známé – lékaře. Hledali někoho kdo by oddělení odborně vedl, sestavil pracovní tým atd. V této souvislosti jsem byl mezi jinými osloven i já. Vzhledem k tomu, že se na mě obrátil můj blízký kamarád, neurolog MUDr.Jiří Teodor Novák a také proto, že mám k Havířovu osobní vztah, začali jsme se o tom dále bavit. Podmínky byly zajímavé, tak jsme se dohodli.

Jaký je Váš vztah k městu Havířov ?

Znám to tady. 14 let jsem zde žil, vystudoval gymnázium. Mám zde řadu spolužáků a známých. Havířov je jedním z míst, kde se cítím být doma.

Pane primáři, jak vypadalo psychiatrické oddělení před deseti lety?

Oddělení bylo umístěno v přízemí monobloku nemocnice, v prostorách, kde se nyní nachází ARO. Původní kapacita byla 21 lůžek. Od počátku jsme se profilovali jako oddělení poskytující péči všem psychiatrickým pacientům, kteří ji potřebují. Tedy bez výběru určitých diagnóz. Od počátku jsme také oddělením koedukovaným – což znamená, že na jednom oddělení jsou umístěni muži i ženy. Proti tehdejšímu standardu jsme měli od počátku volnější režim pohybu pacientů. Známý bonmot – že psychiatr se od pacienta liší pouze tím, že má klíče od vstupních dveří oddělení, u nás neplatil.

Psychiatrické oddělení však pacient na stejném místě nenajde…

Máte pravdu. Od roku 2005 jsme přestěhovaní z hlavního monobloku nemocnice do budovy bývalého plicního pavilonu – naproti autoškoly. Tuto změnu jsme rádi přivítali. Je tady větší klid a navíc, pacienti mají všechno na jednom místě. Psychiatrická, psychologická ambulance i oddělení se nacházejí v jedné budově. Našli jsme tu i prostory pro pracovní terapii a arteterapii.

S čím se u vás pacienti léčí?

Zabýváme se celým spektrem duševních poruch u dospělých. Pacienty trpící demencí však přijímáme pouze zřídka, po osobní domluvě. Je totiž obtížné sloučit péči o větší počet takových pacientů s péčí o ty ostatní, kteří jsou většinou zcela samostatní. Obecně vzato hospitalizujeme především spolupracující pacienty. Nejsme totiž architektonicky ani personálně vybaveni tak abychom mohli bezpečným způsobem zvládat některé akutní stavy provázené silným psychomotorickým neklidem a agresivitou.

Jsou duševní poruchy pacientů stejné jako před deseti lety?

Ano a ne. Diagnózy – jako „škatulky“ do kterých třídíme potíže pacientů, jsou v zásadě stejné. Mění se příběhy, které za nimi stojí. Do nich se promítá momentální společenská situace.

A jaká onemocnění konkrétně pacienty nejvíce trápí v době krize ?

Výrazným fenoménem jsou reaktivní psychické poruchy, navazující na pracovní, ekonomickou či vztahovou krizi jedince. Nazýváme je eufemicky Poruchy přizpůsobení. Těch je opravdu proporcionálně nejvíc. S krizí přibylo reaktivních depresivních stavů za nimiž stojí ztráta společenského a ekonomického statutu, osobní bankrot, exekuce a pod.

Deset let je dlouhá doba. Medicína se neustále vyvíjí. Co se změnilo v psychiatrické léčbě?

V první řadě nastal obrovský pokrok ve farmakoterapii. Psychofarmaka nových generací jsou cíleněji zaměřena na ovlivnění konkrétního typu nervového přenosu. Jsou lépe snášena, pacient se při jejich užívání necítí omezen jejich nežádoucími účinky, ospalostí a podobně. Většinou jsou také bezpečnější při předávkování.

Další velkou, zásadní změnou je demokratizace psychiatrie. Říkáme, že nastal posun od patriarchálního modelu, k modelu demokratickému, či klientskému. V patriarchálním modelu péče byl lékař s nadsázkou v pozici otce či boha, který dával příkazy, zákazy, disponoval se základními lidskými právy pacienta, byl oprávněn je odnímat a podobně. Pacient byl naopak v pasivně – podřízené pozici dítěte či poslušné ovečky, o niž se předpokládá, že se nebude protivit vůli lékaře. Posun nastal v tom, že lékař dnes vystupuje mnohem častěji jako průvodce či partner v léčbě. Pacient je více respektován jako osobnost, rozhoduje se sám.

V posledních letech se také hodně hovoří o tvz. personalizované medicíně, v níž se klade důraz na individuum, jeho konkrétní potřeby, specifika, požadavky, přání. Léčebný plán se stanovuje individuálně, „šije se na míru“, s přihlédnutím k specifikům konkrétního případu.

Jaké máte s tímto klientským přístupem zkušenosti?

Vztah lékař – pacient ve své podstatě zůstává asymetrický. Tito dva si, pokud nehovoříme o kuriózních výjimkách, ani nemohou být rovni. V obvyklém případě je totiž ošetřující lékař zdráv a kompetentní, zatímco pacient je nemocen a nekompetentní, resp. jeho kompetence pochází z laického samostudia. Za normálních okolností nemůže pacient – laik, šířkou a hloubkou svých medicínských znalostí konkurovat lékaři. S rozvojem informačních technologií to už sice neplatí tak absolutně jako před několika dekádami, kdy například známý autor učebnic interní medicíny profesor Pacovský považoval za samozřejmé, že každý lékař je v každém oboru medicíny vzdělanější než nejpoučenější laik. Sám jsem byl překvapen jak kvalitní odborné informace jsou volně dostupné například na anglické verzi wikipedie.

Určitá míra dominance lékaře ale vyplývá z povahy vztahu a z povahy situace, kdy lékař v bílém plášti, vybaven znalostmi a kompetencemi, přistupuje k pacientovi, který je sám v potížích a doufá v pomoc.

S vědomím této asymetrie chápu klientský přístup jako otevřenost v komunikaci s pacientem, přihlížení k jeho individuálním požadavkům, v jisté benevolenci, v respektu k lidské přirozenosti, v neuplaťnování restrikcí, pokud skutečně nejsou nezbytně nutné v zájmu léčby.

Jak se Vám osvědčuje otevřenost oddělení ?

Otevřené pojetí režimu se nehodí pro některé nejzávažnější psychické poruchy v jejich akutním stadiu. Ve všech ostatních případech, a těch je naprostá většina, je lepším řešením. Pacienti u nás mají až na jednotlivé výjimky volný pohyb po areálu nemocnice. Po dohodě jsou uvolňováni i na propustky do města nebo do svých domovů. Získávají tím obrazně řečeno „větší teritorium“. Nedochází k tolika třenicím na oddělení. V některých případech jim procházka pomůže najít úlevu od napětí. Také se učí dodržovat daná pravidla. Vidí, že dobrovolnost pobytu je brána doslovně. Oddělení chápou více jako bezpečné místo, z kterého není třeba utíkat. S přispěním sociální pracovnice si často samostatně vyřídí různé sociální záležitosti, nachystají si půdu pro návrat domů.

Tento systém se na první pohled může zdát riskantnější co do rizika sebevražednosti. Vždyť zatímco depresivnímu pacientovi zavřenému na pokoji a monitorovanému kamerou může být téměř znemožněno si ublížit, stejný pacient na vycházce již není pod kontrolou. Teoreticky může provést co mu přijde na mysl. Mohli bychom se domnívat, že bezpečnější by bylo nechat si všechny pacienty pěkně pod zámkem. Výzkumy však dokazují, že tomu tak není. Uvolnění režimu, při dodržení zásad bezpečnosti, nevede k nárůstu sebevražednosti. Dokonce má opačný efekt, vede k snížení projevů agresivního chování, včetně sebevražednosti.

Možná jsme měli i trochu štěstí, ale za 10 let existence oddělení nedošlo k tomu, že by si některý z našich pacientů během hospitalizace závažně ublížil.

Pane primáři, máte profesní sen či záměr, který byste chtěl, aby se v budoucnu splnil?

Určitě mám, ale jeho splnění není závislé jen na mě a vedení nemocnice. Klíčovými hráči jsou v této věci pojišťovny a kraj. Moc bych si přál, rozšíření kapacity o další oddělení. Prostory k tomu v rámci stávající budovy jsou. Pomohlo by nám to zvýšit komfort péče. Například krátkodobé pobyty, krizové intervence, krátkodobé detoxifikace apod. by se odehrávaly v rámci menšího oddělení. Dlouhodobější hospitalizace by se odehrávaly v rámci většího oddělení, kde by bylo možno sestavit propracovanější psychoterapeutické programy např. zvlášť pro závislosti, úzkostné poruchy či psychotické poruchy. Vznikla by tím základna pro rozšíření terapeutického týmu.

Přál bych si, aby psychiatrie byla určitým specifikem havířovské nemocnice, specifikem, které ji v pozitivním smyslu odlišuje od ostatních krajem zřizovaných nemocnic.

Co byste k desetiletému výročí popřál svým spolupracovníkům ?

Přeji jim, ať dokážou vnímat svou práci nejen jako způsob obživy, ale především jako službu lidem. Zároveň přeji, ať si dokážou rozvrhnout síly a nevyčerpají se až do úplného vyhoření snahou zachraňovat celé lidstvo na úkor svůj a na úkor svých blízkých. Ať se jim i po letech daří nacházet ve své práci potěšení a naplnění potřeby seberealizace. Přeji dobré mezilidské vztahy. Každému jednotlivě, ať se má na co těšit, ať ho v příštím roce potká příjemné překvapení.

28.11.2011

MUDr. Mgr. Marek Pérez, Ph.D.

Nikola Klimšová

Diskuze

Vložit nový příspěvek